Je tu opět po delší odmlce již 2. literární příběh. Opět se díky nezvyklým příběhům společně můžeme zahledět do nedostatků všedních dnů, neb i nás.
Zdatný vepř Bivoj a jeho Maruška
Kdysi dávno žil, byl farmář a Bivoj. Farmář bil dobytek a jako velice šťastný majitel si na nový rok sehnal prasnici. Nač to obyčejná prasnice, ale velice elegantní 200 kilogramové monstrum, kterému všichni říkali Maruška.
Maruška byla velice nespokojená se svou vizáží a každý den se potírá patřičnými kusy léčivého bláta přímo z lázeňských pramenů kousek za žumpou, kde často stojí vůz fekálních služeb.
Nebylo tomu náhodou, když byl čas krmení, že se Maruška s ostatními prala o to, aby si narvala panděro k prasknutí, ale třináctého dne dne si nic nevzala. Kamarádky, které byly stejně vypasené, ne-li víc jak ona se jí dotazovaly proč nejí a ty drzejší již dojídaly její porci, když Maruška s ucpaným pyskem vydala slovo Bivoj!
Bivoj byl hrdinou a idolem, králem, bohem, trumfem, srdcem každé správně tlusté prasnice a Maruška se zamilovala do Bivoje na první pohled, ale poznala, že její fyzické dispozice jí neumožní s Bivojem navázat vztah, jaký by si přála a tak se rozhodla, že bude doslova žrát ještě víc, víc a víc.
Mlátila své tlusté kamarádky svými štětinami, dokud se jí nezačali bát a ona žrala a žrala, až dosáhla ambiciózních 396 kilogramů živočišné váhy. Vypadala jako zakrslá kráva, která se za okny chléva nedá přehlédnout, inu i Bivoj si všiml a protože všechny ostatní prasnice byly vychrtlé jak psi, co nedostali několik dnů najíst, začal se zajímat o Marušku, která slibně našlapovala do hmotnosti malého automobilu.
Když nastal den, kdy Bivoj již byl tak rozžhavený si na Marušku vylézt, uviděl při přechodu na druhou stranu chléva, jak Maruška bije vychrtlé kostry, na kterých vlaje kůže, nedalo mu to a začal Marušce přes půlku chléva vyčítat jak je úžasně lakomá a Maruška se na Bivoje prozíravě podívala a odvětila „To vše jsem udělala pro nás, chtěla jsem tím přinést mír do našeho vztahu a impéria selat“. Bivoj byl z Marušky tak paf, že jí vlezl na záda.
Maruška to nenechala jenom tak a začala se vzpírat a bránit, její vzdechy při zvedání se byly tak ohlušující, že ani vyhublá prasata se vůči jejímu majestátnímu vzdechu nemohla rovnat v celém houfu a když bylo dílo dokonáno, odešel Bivoj se slovy „Zklamal jsem…“, a proto příští den přišel řezník, uviděl Marušku a hned si na ní natahoval píst, aby mohl něco tak špatného odstranit ze Světa.
Rada na závěr: Kdo chce moc, nemá nic a kdo se vzpírá, ten je o díru v hlavě bohatší
