Literární příběh Sníh

Literární příběh do chladného počasí a zamyšlení se nad ním.

Myšlenka na sníh

Kdo by neznal sníh. To bílé překvapení, jenž padá z nebes. Ty chladivé vločky, jenž nás uvnitř hřejí. Krásou srdce zaplesá, když vidí vánoční světla, modrá, červená, žlutá, jak jsou pokryta bílou vrstvou sněhu. Nemluvím o chumelenici, z které mají radost děti, neboť jim dává skvělou příležitost si zasáňkovat. Nemluvím o tom obrovském množství sněhu, které zaplaví váš baráček, a vy musíte všechny ty metráky sněhu odhrabovat, aby jste se dostali z domu.

Tyto přítěže nemyslím. Ale tu chvíli, pocit, když se podíváte z vyhřátého domu oknem ven, na ulici jen trošku pokrytou sněhem, a sledujete další bílé štěstí, které lehce padá z nebe. Jen bláhovému tato chvíle nevykouzlí na tváři úsměv.

Jeden můj přítel, se v těchto chvílích vyžíval. Měl rád všechno, co nebylo všední. Užíval si každý okamžik toho zážitku. Rád sledoval západ slunce, jeho východ, procházel se pod květy rozkvetlých stromů, hned jak na jaře vyrašily a kochal se jen pohledem.

Jen to mu stačilo ke štěstí. Možná se mu to zdálo romantické, možná jen krásné. Nikdy nelpěl potřebou, sdílet tuto nádheru s ostatními. V těchto chvílích byl rád sám, a vydával se myšlenkami do jiných světů. Ovšem, zmínil-li se mu někdo, že ho přitahuje jaro, když se ptactvo rozezpívá a brázdí oblohu, že se rád zastaví na lávce, takové té dřevěné, jenž připomíná hlavně historii, a sleduje průzračnou vodu potoka, jak si brázdí se šuměním a bubláním cestu mezi břehy, tak se usmál a uvnitř, někde hluboko v něm, vzplál pocit štěstí a radosti. I když je pravda, že neměl rád společnost, když si užíval radosti po svém, neznamená to, že by nerad někomu dělal radost.

Právě naopak. To byla jedna z věcí, která ho udržovala při životě a dávala mu životní sílu ve chvílích, kdy se začala vytrácet.

Pamatuji si na jednu jeho přítelkyni. Měl ji rád, jako snad nikoho v tu dobu, a obětovával ji všechno co měl. Byla zima. On už od jejího začátku plánoval, jak se spolu projdou ve městě, v přírodě, prostě kdekoliv, když bude padat sníh.

Když ty krásné malé vločky budou v malém množství dopadat všude kolem nich, a na ně. Těšil se, jak oba budou cítit ten krásný a radostný pocit, jenž byl při nich vždy, byli-li spolu, ale tentokrát právě umocněn chvílí okamžiku.

Je pravda, že se procházeli mnohokrát – tu chvilku spolu si nikdy neodřekli, ať už měli dělat cokoliv. Nezáleželo na tom. Ale ta jediná věc, která by proměnila tu chvíli v dokonalou, nikdy nepřišla.

Dívka mého kamaráda opustila, ještě tu zimu, někdy v polovině ledna následujícího roku. Do té doby nesněžilo, za celou zimu, ani jednou. Můj kamarád, ale nebyl tou ztrátou zdrcen tolik, jak by bylo pochopitelné. Jeho psychické rozpoložení by se spíše dalo charakterizovat slovem lítost. Později mi prozradil, že ho ta dívka, opustila kvůli někomu jinému. Seděli jsme zrovna v cukrárně u čaje, den po tom, co odešla. Povídali jsme si ovšem možném, mimo jiné i o jeho ztrátě.

Ovšem ve vší taktnosti, jsem ho vždy jen vyslechl a odvrátil se od tématu. Čas plynul rychle a bylo nám příjemně. Asi jsem mu pomohl utéct od problémů a za to jsem byl rád. Když jsme odcházeli, už se stmívalo a teplota poněkud klesla a nyní už byli rukavice a kabát nanejvýše potřebné. Ušli jsme sotva pár kroků, když se z nebes začali snášet bílé vločky. Jejich počet se pomalu zvyšoval a ulice kolem nás, začala vypadat jako na krásné zimní pohlednici. Můj kamarád se podíval na padající sníh, natáhl ruku a nechal vločky přistát na jeho rozevřené dlani.

Chvíli je pozoroval, jak se usazují, posléze tají a vstřebávají se do jeho pokožky. Věděl jsem na co myslí. A nebylo mi příjemně. Už kvůli němu. Jako bych s ním v tu chvíli sdílel myšlenky a pocity. Za okamžik si ruku zastrčil do kapsy a pokračoval dál v chůzi. Chvíli jsme šli mlčky ale on zničehonic prohodil: „Asi bylo něco špatně, nemyslíš?“. Řekl to s úsměvem na tváři a já jsem mu úsměv oplatil. Tehdy jsem si řekl, že nikdy nebudu podceňovat to, co přichází z nebes.