Den před vysvědčením

Tento článek je sepsán s nadhledem a nebere v úvahu fakta

Je tomu tak, že dnešní společnost, jakožto zaběhlé stádo musí být nějakým způsobem oceněna. Mladí jsou ocenění vysvědčením, dospělí výplatou a důchodci mizerně nízkou rentou.

Evoluce dnešního člověka

Stádium relativního nicnedělání

Je to bezpochyby bezstarostná část života vůbec. Jako malí jsme si vše vymohli brekem a pakliže naši rodiče nebyli sadisté a sprosťáci, jako se to velmi často stává, užívali jsme si tepla domova, Sunaru, čistých plen a možná i rozmazlování.

Vcelku každé malé dítě vyrůstající v rodině, kde není některý z rodičů ošidné prase si žije jako v bavlnce a nemusí se o nic starat. S přibývajícím věkem je vše horší, musíme si začít zvykat na povinnosti. Absolutně první povinnost je chodit pravidelně do školky, čímž nenarážím na asociály, ale pouze míním lehkomyslnou povinnost pro chození někam.

Stádium teoretického dělání

Fuj, už je tu základní škola, každý nás krmí nadějemi o tom, že nás 9 let školy bude bavit, přičemž jde o 9 let povinností pod hrozbou společenského vyřazení, které nás zhruba donutí se pohybovat mezi lidmi, psát, číst a některé dokonce i počítat, což je docela dobrý výkon na 9 let Sysifovské práce, ale pořád si relativně užíváme klidného zázemí a některým již rodina nestačí a točí se nejen kolem opačného pohlaví.

Každý rok je křížek u potoka navíc a ti co dále pokračují ve studiu přechází na střední školy. Ti více zdatní, kteří se ještě nevyléčili ze šprtání honí svůj intelekt v kroužcích a ti největší borci poslouchají techno, načež bydlí vedle rodného domu ve stanu, aby nemuseli poslouchat každodenní heavy metal rodičů o tom, jací jsou caparti.

Rituál vysvědčení, ni strach!

Den před vysvědčením je jakýsi rituál osobního očekávání, dobrého či zlého, jedno je jasné, jsou-li rodiče normální, nebudou nám vyčítat výsledky, ale budou nás celoročně sledovat a popřípadě regulovat jako u radiátoru, aniž by nás deptali svým egem o ideálním potomkovi, který se denně drtí informace v neochvějných dávkách, které mu pro další život nic neposkytnou.

Vysvědčení by mělo být chápáno jako jakýsi rituál předávání celkových výsledků za rok, ale to neznamená, že musí být dokonalé, copak je nutné pro další život si kazit dětství, cožpak dítě musí mít větší idealismus, než dospělý člověk, který sám nic nedokázal a má vůli, se kterou si může dojít na dávku tvrdého alkoholu?

Ne, takto to nemůže fungovat, cílem je nás připravit na pracovní život, nechť si ideje odejdou někam hodně daleko. Jsme tu pouze my a naše cíle. Chceme být profesoři na vysoké škole? Dobře, vyučme se třeba do modrého z nebe, ale náš život bude o ničem, nebudeme se cítit naplnění a po třicítce bude většina z nás dohánět život malého dítěte, což je ostatně příčina dětinského chování, jelikož jsme jako malí museli zastávat role, na které jsme nebyli psychicky vybaveni.

Staré zboží

Vše co odchází ze škol lze jednomyslně označit za staré zboží, též „Second hand“, neb život z druhé ruky je povinnosti do doby, dokud se nepočůráváme do plen v domově důchodců opuštění.

Cožpak opuštění! Vše je na nás, budeme-li strádat v životě, je to naše chyba, i to nejošklivější káčátko si najde kamaráda, který s ním bude sdílet radosti i strasti, pohodu i nepohodu. Zní to božsky, ale život není božský, je jen jeden a to ten náš, chceme-li se o něj podělit, dejme kousek našeho života někomu, kdo nás povede, abychom ke konci života nedřepěli s cukrovkou v domově důchodců na vozíčku a sem tam nás někdo z příbuzných povozil kolem doživotního vězení a pak zase zmizel, jak rychle přijel.

Závěrem

Článek je celkovým zamyšlením nad důsledky mladého života v celoživotním díle a zároveň trochu vytváří kontrasty mezi názory na to co je dobré a to co je špatné. Život je jen jeden, proto jej ochraňujme, ale zároveň se nenechme zavřít do koloběhu a žijme dle sebe, aniž bychom si škodili.